Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mikuláš GANIŠIN nar. 25.10.1922

3. 1. 2019

Paměti našeho člena ZO ČSBS Frýdek-Místek  

Mikuláš GANIŠIN  

SM kraj, Lučina

narozen 25.10.1922 

  

Mikuláš  Ganišin :  Moje stručné vzpomínky na 2.sv. válku v 1.československém armádním sboru ČSR v SSSR. 

Narodil jsem se a žil jsem ve vesnici, která se jmenuje Príslop v okrese Snina na východním Slovensku. Když v roce 1944 přecházela přes naši obec rusko-německá fronta, bylo všude plno ruských tanků, koňských povozů a hlavně vojáků. Přímo v našem domku se ubytovalo ruské velení fronty spolu se spojovacím oddílem. Bránící se dělostřelectvo ostřelovalo frontu, takže občas spadly dělostřelecké granáty i do naší zahrady. 

Pokud si správně pamatuji, tak to bylo 16.11.1944, když ruští vojáci vybrali z naší vesnice 5 chlapců ve věku od 19 let. Mezi nimi jsem byl i já a musel jsem se dostavit k domu starosty obce. Tam nás hlídal zbrojený ruský voják a následující noc, kterou jsme strávili ve starostově domě. Ráno nás pod palbou německých děl odvedli někam směrem k polským hranicím. Tam už bylo po boji a cestou se naštěstí nikomu nic nestalo. V tomto prostoru se pohybovalo mnoho ruských bojových vozidel a náš ruský voják jedno z nich zastavil a dále jsme pokračovali vojenským auto mobilem až do Baligradu v Polsku. Po přenocování jsme opět pěšky pokračovali do města Sanok. Zde jsme byli umístěni v internačním táboře, ve kterém bylo asi 7 tisicí mužů různých národností. Ani tam nás ruský doprovod neopustil. Večer k nám přišel kapitán českoslovesnké armády , u kterého jsme se nechali zapsat do seznamu. Poté jsme opustili internační tábor a jeli do města Rimanov u Krosna. Tam sídlil 1.československý armádní sbor generála Ludvíka Svobody, zformovaný v tehdejším Sovětském svazu. 

Já jsem byl zapsán jako telefonista 2. telefonické roty, nafasoval jsem polní uniformu a byl poslán na výcvik, Ten se uskutečnil v obci Olšanka, kde jsme se učili pokládat linky telefonického vedení po stromech a přes cesty v bojových podmínkách. do té doby jsme si ani neuvědomovali, že již ve skutečných bojových podmínkách jsme. Já jsem si to uvědomil až ve chvíli, kdy voják od 1. roty šlápl při kladení vedení přes zahradu na pěchotní minu. Stalo se to asi 10 metrů ode mne, takže jsem viděl, jak jeho utržená noha vyletěla asi 5 metrů do výšky. Zdravotníci zraněn&eacut e;ho vojáka ošetřili a odvezli a já jsem zjistil, že jsem měl obrovské štěstí. Střepina té miny, velikosti nehtu na palci, mi proděravěla kapsu vojenského pláště a blůzy, ve které jsem náhodou měl schované celé čerstvě nafasované mýdlo a to ji zastavilo. Po dalších dvou dnech výcviku nás již poslali na frontu. 

Jednou jsme se z rozkazu velení dostali do vesnice Veterná Poruba. Po delší době jsme byli ubytovaní pod střechou v rodinném domku na konci obce. Ve dvoře tohoto domku stálo osobní auto , které bylo vepředu označeno naším československým praporem.  Naše spojařské družstvo se ubytovalo v malé místnosti, zatímco naproti přes chodbu byla velká místnost pro štáb. Velitel roty mi nařídil, abych šel do stodoly. Rozkaz jsem ihned splnil a čekal ve stodole na další rozkazy. Ve výhledu ze stodoly byl nainstalován velký vojenský polní dalekohled.  Po chvíli vešel muž s vysokou vojenskou šarží. Vzájemně jsme se pozdravili a on pomocí dalekohledu ohlížel situaci na frontě. Teprve pak jsem si uvědomil, že toto je moje první setkání s generálem Ludvíkem Svobodou.  Když skončil ohlídku frontové linie a německých pozic , pozdravil a odešel. Na druhé naše setkání si pamatuji již přesně. Bylo to 8.března 1945 a generál Svoboda spolu s vysokými ruskými důstojníky připravoval ofenzívu proti Němcům. Pro tuto tzv."Podgotovku" jsem byl rovněž určen jako spojař.  Vítězné tažení proti již oslabeným německým okupačním armádám pokračovalo. 

Jako spojař-telefonista jsem prošel boji u Rimanova, Dukelského průsmyku, přes Karpaty, Prešov, Levoču, Poprad, Liptovský Mikuláš, Vrútky, Žilinu, Moravu a Čechy až do Prahy.  Němci na mnoha místech kladli velmi tuhý odpor. Například u Liptovského Mikuláše měli opevnění z betonových bunkrů s kulometnými hnízdy. Dobytí takových míst vždy stálo mnoho padlých a raněných. V Praze jsme se radovali a oslavovali , že jsme vyhráli 2. světovou válku nad německými okupanty. 

Za tento boj jsem obdržel 13 medailí .  10 československých  a 3 od prezidenta Putina.  

Paměti předal a souhlasí se zveřejněním :   Mikuláš Ganišin

Zapsala:  B.Brixová M.    Oblastní výbor ČSBS  Beskydsko 

Frýdek-Místek, dne  8.8.2018