Když 15. března r. 1939 obsadila německá armáda zbytek naší republiky, nepochopila to drtivá většina občanů jako vzetí pod ochranu, ale jako okupaci. Mnozí se vzepřeli a ať už bojovali doma nebo v zahraničí, často zaplatili tento odpor životem.

 

Celkový počet obětí německé ochrany je cca 365 tisíc mužů, žen a dětí. Dnes se stále více šíří názor, že šlo o vzetí našich zemí pod ochranu před socialistickým SSSR. Zatím se sice tento den připomíná jako počátek okupace, která však nabývá stále jemnějších a jemnějších podob. Vytváří se představa, že v roce 1945 nás Rusové neosvobodili, ale spolu s našimi vojáky vedenými gen. Svobodou sem vtrhli, aby porušili úspěšně se rozvíjející česko – německé soužití, které bylo krátce přerušené nedorozuměním v Mnichově v roce 1938 a naším nepochopením vzetí našich zemí pod ochranu v roce 1939. Obě tato data jsou překážkou na našem společném srůstání s Německem, nebo chcete-li s Evropskou unií.

 

 

V zájmu tohoto procesu by bylo nejlepší na ně zapomenout. Vymazat je z hlav a učebnic už také proto, že nutně potřebujeme německou pomoc znovu, tentokrát však proti kapitalistickému Rusku. Vůbec nejlepší bude označit 2. světovou válku za neobratný pokus o evropské sjednocení s konečným cílem porážky SSSR a spravedlivým rozdělením jeho přírodního bohatství. Velikost a výhody tohoto plánu spojenci, to je Velká Británie a USA, nepochopili a dokonce způsobili, že se díky porážce Německa rozšířil vliv SSSR tak, že vznikl tvz. východní blok. Dnes po jeho rozpadu a po dokončení, tentokrát vydařeného sjednocení Evropy, je třeba dokončit staré cíle a přitom vrátit do Ruska socialismus, který jistě proti vůli všech demokraticky myslících Rusů, opustilo.

 

Tentokrát se ale určitě počítá s naší účastí.